Lucernský honič

Nooo, TO je věda.  NE, že můžete mít děti kdy chcete a s kým chcete. Místo „matky přírody“ tomu všemu „šéfuje“ člověk, teda konkrétně chovatelské kluby. TY určují: „Kdo, s kým, kdy a za kolik?“ Každé plemeno to má trochu jinak a trochu stejně. Klub chovatelů švýcarských honičů to má zjednodušeně tak, že musíte absolvovat buď čtyři výstavy (z toho jednu klubovou), nebo musíte složit Barvářské zkoušky honičů a absolvovat dvě výstavy (z toho jednu klubovou). Vše je završeno bonitací. Podrobně si to můžete přečíst zde: http://svycarskyhonic.com/chov/t/podminkychovnosti/  . V době Covidu, kdy jsou všechny akce omezeny nebo zrušeny, je to poměrně obtížné. Letos na podzim se mají podmínky trochu zmírnit. Pak je taky dobrý, aby ONA nebo ON měli mezinárodně registrovanou chovatelskou stanici. Je to trocha papírování, ale docela dost čekání. Všechna štěňata pak nosí jméno chovatelské stanice za svým křestním jménem, podobně jako příjmení. A nakonec musí ONA a ON vybrat vhod...

Cestování mám ráda. Hlavně proto, že jsme pořád spolu. Že "jedeme" poznám hned …   ONA a ON začnou uprostřed domu vršit neuvěřitelně množství zbytečných předmětů: matrace, spacáky, polštáře, pelech, boty, hůlky, ukulele, všechny moje obojky, stopovačky a zásobu žrádla … prostě všechno, co normálně v autě nemá co dělat. Pak se podivně rychle zalévají kytky, vynášejí odpadky a zatahují závěsy. Poslední kaf e, a hurá, sedáme do auta. Při cestě si rozvaluju na zadních sedačkách a většinou spím.  V noci bydlím na podlaze auta  v „kočičím“ pelechu (ten je skvělej, páč má po obvodu vysoké mantinely a o ty si opírám hlavu). ONA má hlavu i ruku hned vedle mě, což je o celé jedno patro domu lepší, než když jsme doma.   Ráno si stoupnu na zadní a hned vidím přes celou postel, jestli je všechno, jak má být a nikdo nechybí. Při tom bubnují ocáskem o přední sedačku a dveře auta. O jídle mám na cestách o dost lepší přehled než doma. ON mi sem tam „Něco Na Tajňáka" strčí přímo do t...

Moje máma je krásná, můj táta je taky krásnej a o mně se říká, že jsem taky krásná. Ovšem doposud to říkal jen ON a ONA a náhodní kolemjdoucí, což jsou v tomhle ohledu úplně bezvýznamný lidi.  Teď je to ale "potvrzeno" 😊 na národní i mezinárodní výstavě.  V obou případech jsem dopadla, jak jsem nejlíp mohla dopadnout.   Popravdě mě to vůbec nebavilo. Hotové psí mraveniště. Normálně mám pejsky ráda, ale čeho je moc, toho je příliš. Ona si rozložila židličku a já si lehla vedle a čekaly jsme, až na nás přijde řada. Nejblbější věc je, jak se vám hrabou v hubě, to se mi moc nelíbí.  Takže když se mi druhý den zase chtěli dívat na zuby, tak už jsem toho měla plný zuby, škubla jsem hlavou a osvobodila se (z výstavního vodítka to jde poměrně snadno) a štrádovala jsem si to přes celý výstaviště k východu, že počkám u auta. Jenže ONA mě lapila a dotáhla mě zpátky na koberec do kruhu. Zabála jsem se, že mi můj únik pokazí hodnocení a že ONA bude zklamaná, ale nepokazilo. T...

Barvářské zkoušky honičů („BZH“) - jedna z mnoha pracovních zkoušek psů, ale tahle je pro nás, pro honiče. Nemusíme se na ně skoro nic učit. Trocha teorie: Zkoušky mají zjednodušeně (pro lidi) tři disciplíny: Chůze na řemeni (vodítku) - to umí každý vychovaný pes. Jdete vedle svého pána („vůdce“), nepředbíháte, neloudáte se, prostě jdete u nohy. Můžete jít i na volno, ale to nesmí okolo proběhnout zajíc. Odložení - vůdce vás někde nechá s povelem „zůstaň“ a jde se schovat za strom, a myslí si že není vidět. My můžeme sedět nebo stát, eventuálně trochu popojit, ale v zásadě nesmíme opustit stanoviště. Po 5 minutách někdo vystřelí, a my musíme zachovat klid a nikam neprchat, pak hra na schovávanou pokračuje dalších 5 minut. Dosled zvěře - to mě baví nejvíc. To vás na označeném místě nechají začuchat a pak na povel „stopa“ čucháte a vůdce vlaje za váma na stopovačce. Stopa je 2x zahnutá. Jak máte nos u země nevnímáte nic okolo a najednou stopa skončí, divíte se kam zmizela, zvednete h...

  Pochopila jsem: že se v domě ani nečůrá ani to druhé, dokonce ani na zahradě. Tam se taky nesmí hloubit tunely, to by ON zuřil a ONA by je musela zasypávat. že se jídlo podává jen 2x denně (zkraje 3x, ale to je bohužel minulost) že se chodí 2x denně ven, a to před jídlem že dostanu pochvalu a pamlsek když splním jakýkoliv i nesmyslný povel že je nežádoucí zdrhat za zajícema, srnama a kočkama že nemám chodit po schodech nahoru do baráku, že můžu jen nakouknout do zatáčky na schodech (asi tam mají nějaký „tajem“) že nesmím vyskakovat na sedačku, natož si na ní ustlat že se při procházce musím ohlížet, kde se vleče ONA nebo ON a počkat na ně že můžu na kuchyňský lince vyčuchat něco k jídlu, když se nikdo nedívá že když ON něco jí a já si sednu blízko něj a upřeně se na něj dívám a střídavě zdvihám obočí, tak nevydrží a rozdělí se se mnou, tedy musím před tím na „místo“ (tzn. rohožku před terasou) že na „místo“ musím sednou a čekat než mi naservírují žrádlo do misky a dají...

Žeru všechno a ráda. Kdyby bylo na mně naučím se otevírat lednici a konzervy. ONA mi kupuje granule Yoggies – prý jsou s probiotiky a proti „prdění“ https://yoggies.cz . Píšou to v letáčku a to je sympatický, a taky je to pravda. Před tím jsem trochu prděla a ON říkal, že se to nedá vydržet. Když ONA a ON jí tak "somruju" tzn. sedím jim u nohou a hypnotizuju jednoho z nich pohledem, střídavě zvedám obočí, ale nikdy mi nic od stolu nedají. Když jíme venku, tak můžu tlapama na klín, ale stejně taky nic nedostanu. Ale pomáhám mýt nádobí: tzn. že po každém jejich jídle (pokud není ostré) dostanu povel „Místo“ (na rohožce před terasou) a dají mi trochu umatlaný talíř. Já ho připravím do myčky tak, že by tam už ani nemusel. Nejvíc práce mi zabere pekáček, ten dovedu vycídit i když je trochu připečený. To se do práce jen hrnu. Stříhání drápků moc ráda nemám, ale za dobré pamlsky se do nechá vydržet. Čím líp sedím, tím rychleji je to hotovo a dostanu víc dobrot. Koupání ve vaně t...

Miluju svou smečku, žrádlo, pamlsky, návštěvy, běhání po lese a louce, hračky a povalování se na sluníčku. Místo na hlavě mě prosím hlaďte na krku, to je o dost lepší. Mám ráda mazlení a hraní. I házení balonku, což prý honiči moc nemusí. Radost dávám najevo vrtěním ocásku. Dovedu s ním vypsat skoro celou abecedu a při největší radosti ocásek píše písmenko ÓÓÓ. Nemám ráda vodu. V krajním případě si namočím jen tlapky, když je vedro nebo běhám dlouho a nebo se potřebuju napít z potoka. Nechci totiž svinit a smrdět v autě jako někteří moji kamarádi, co koupelím neodolají. Vadí mi oblíkání postroje do auta a vlastně nevím ani proč. Možná si pamatuju, že když jsem byla štěně, tak jsem někdy v autě blinkala. Taky nerada štěkám, zdá se mi to trochu neurotické a pro okolí obtížné. Tak štěkám jen když něco ženu (ON a ONA říkají, že „hlásím“), nebo když dohledám prase, a nebo když si na mě nějaký psí trdlo dovoluje.