Lucernský honič

Nooo, TO je věda.  NE, že můžete mít děti kdy chcete a s kým chcete. Místo „matky přírody“ tomu všemu „šéfuje“ člověk, teda konkrétně chovatelské kluby. TY určují: „Kdo, s kým, kdy a za kolik?“ Každé plemeno to má trochu jinak a trochu stejně. Klub chovatelů švýcarských honičů to má zjednodušeně tak, že musíte absolvovat buď čtyři výstavy (z toho jednu klubovou), nebo musíte složit Barvářské zkoušky honičů a absolvovat dvě výstavy (z toho jednu klubovou). Vše je završeno bonitací. Podrobně si to můžete přečíst zde: http://svycarskyhonic.com/chov/t/podminkychovnosti/  . V době Covidu, kdy jsou všechny akce omezeny nebo zrušeny, je to poměrně obtížné. Letos na podzim se mají podmínky trochu zmírnit. Pak je taky dobrý, aby ONA nebo ON měli mezinárodně registrovanou chovatelskou stanici. Je to trocha papírování, ale docela dost čekání. Všechna štěňata pak nosí jméno chovatelské stanice za svým křestním jménem, podobně jako příjmení. A nakonec musí ONA a ON vybrat vhodného nepříbuzného ž

Cestování mám ráda. Hlavně proto, že jsme pořád spolu. Že "jedeme" poznám hned …   ONA a ON začnou uprostřed domu vršit neuvěřitelně množství zbytečných předmětů: matrace, spacáky, polštáře, pelech, boty, hůlky, ukulele, všechny moje obojky, stopovačky a zásobu žrádla … prostě všechno, co normálně v autě nemá co dělat. Pak se podivně rychle zalévají kytky, vynášejí odpadky a zatahují závěsy. Poslední kaf e, a hurá, sedáme do auta. Při cestě si rozvaluju na zadních sedačkách a většinou spím.  V noci bydlím na podlaze auta  v „kočičím“ pelechu (ten je skvělej, páč má po obvodu vysoké mantinely a o ty si opírám hlavu). ONA má hlavu i ruku hned vedle mě, což je o celé jedno patro domu lepší, než když jsme doma.   Ráno si stoupnu na zadní a hned vidím přes celou postel, jestli je všechno, jak má být a nikdo nechybí. Při tom bubnují ocáskem o přední sedačku a dveře auta. O jídle mám na cestách o dost lepší přehled než doma. ON mi sem tam „Něco Na Tajňáka" strčí přímo do tlamy