O Barvářských zkouškách honičů

Barvářské zkoušky honičů („BZH“) - jedna z mnoha pracovních zkoušek psů, ale tahle je pro nás, pro honiče. Nemusíme se na ně skoro nic učit.

Trocha teorie:
Zkoušky mají zjednodušeně (pro lidi) tři disciplíny:

Chůze na řemeni (vodítku) - to umí každý vychovaný pes. Jdete vedle svého pána („vůdce“), nepředbíháte, neloudáte se, prostě jdete u nohy. Můžete jít i na volno, ale to nesmí okolo proběhnout zajíc.

Odložení - vůdce vás někde nechá s povelem „zůstaň“ a jde se schovat za strom, a myslí si že není vidět. My můžeme sedět nebo stát, eventuálně trochu popojit, ale v zásadě nesmíme opustit stanoviště. Po 5 minutách někdo vystřelí, a my musíme zachovat klid a nikam neprchat, pak hra na schovávanou pokračuje dalších 5 minut.

Dosled zvěře - to mě baví nejvíc. To vás na označeném místě nechají začuchat a pak na povel „stopa“ čucháte a vůdce vlaje za váma na stopovačce. Stopa je 2x zahnutá. Jak máte nos u země nevnímáte nic okolo a najednou stopa skončí, divíte se kam zmizela, zvednete hlavu a tam leží mrtvý prase (nebo jeho hlava), vy se leknete, uskočíte a začněte štěkat. A to je ONO: "hlásíte" a vůdce je spokojený.

Zkouška má řadu podrobnosti a složité tabulky, podle kterých se získávají známky a body a na závěr se dozvíte v jaké "Ceně" jste zkoušku složili. Koho to zajímá tak si počtěte zde: https://loveckakynologieuh.webnode.cz/platny-zkusebni-rad/

Trocha praxe:
ONA si domluvila sraz s paní Bárou. Tu jsme neznali. Bára mě přivázala na šňůru, na druhém konci byla ONA a pak mi řekla: „Stopa Muriel!“. Já to nikdy předtím neslyšela, ale chtělo se mi jít, kam mě čumák vede, a tak se to stalo, za chvíli jsem našla prasečí hlavu. Pořádně jsem se lekla, protože takovej hnus jsem ještě neviděla a štěkala jsem jak o život a ONA i Bára se radovaly a chválily mě.

ONA pak někde získala prasečí nožičky a sem tam jsme šli hrát na stopovačku. ON šel vždycky napřed, mrtvý nohy tahal za sebou na provázku a pak se někam schoval. Já a ONA jsme šly 20 minut za ním. Stopa má být 500 kroků dlouhá, posledních 50 m má být označeno a tam má vůdce psa vypustit volně.
ONA a ON místo „Vůdce“ říkají z legrace „Vodič“. ONA mi nácvik často pokazila a tak jí ON začal říkat: „Polovodič“.

Odložení jsme museli trochu trénovat než jsem pochopila, že to musí trvat tak dlouho. Postupně se čas prodlužoval a místo výstřelu praskaly igelitový pytlíky, což je asi tak 100x menší rána než z pušky.

Samotný zkoušky se konaly v Prostějově. Tak jsme jeli na dvoudenní výlet. Jeden den jsme objevovali krásy Hané a druhý den šli na věc. ONA („Polovodič“ 😂) na sobě měla khaki kalhoty, hnědou bundu a nabarvenou kšiltovku se stuhou, za kterou se dala zastrčit jedlová větvička. Být vhodně ustrojený je na BZH povinnost.

ON nás vysadil na místě a odjel. Radovala jsem se, že vidím hromadu pejsků se svými vůdci, ale neradovala jsem se, že pršelo a foukal vítr. Ani jsem se s novými kamarády neočuchala a už jsme stály v řadě a poslouchali oficiální zahájení. Jako první jsem zkoušela „Odložení“- to mi jde, jen ta rána z pušky byla teda děsná. ONA a rozhodčí mě za stromem, pozorovali jestli nezdrhnu, protože jsem byla na volno. No, kam bych v tom dešti běžela? Pak jsme předvedli perfektní chůzí na řemeni a posunovali se k připravené stopě. Jak už jsem říkala, je to pro mě zábava. Na konci leželo mrtvé prase. Teda docela malý prasátko, tak jsem ani neštěkla a ONA byla trochu zklamaná.

I tak jsem získala 178 bodů a tzn., že jsem složila BZH v 1. ceně. A to je nejlepší ohodnocení a mám to napsaný v papírech. ONA si objednala čaj s rumem a kančí klobásu. Dostali jsme diplom a tašku pamlsků a jeli jsme domů. Trochu mě mrzelo, že nebyla závěrečná slavnost, ale to se kvůli Covidu nesmí.