O prvních dnech v novém domově
Když jsem se přestěhovala, bylo všechno jinak. Místo mojí maminky, sourozenců a dalších členů početné psí smečky zde byla jen ONA a ON a jejich PRAVIDLA:
„Tohle nekousej, tady nečůrej, teď se vykakej, tady nesmíš, fuj, a tady zůstaň, tady je to pro tebe nejlepší“. Kdo se v tom má vyznat: na klín můžu na sedačku nemůžu.
Nechci zůstávat v omezeném prostoru za ohrádkou za dveřmi, chci být všude. A tak pláču, škrábu futra a dveře. Zkouším přelézt ohrádku. No vida, trochu horolezeckých dovednosti a je to. Svoboda …. ale jen na chvíli. ON kupuje vyšší ohrádku. Však já to natrénuju.
Pelíšek mi posouvají z místa na místo. Taky chci mít místo kam mi ONA a ON nepolezou. Konečně to pochopili a koupili mi domácí kotec. Pěkný prostorný, pevný a přenosný. Mám z něj velikou radost. Když se mi chce, tak si zalezu a nikdo mě neruší. Když jede ONA a ON pryč, tak jsem v něm a nebojím se, že něco omylem rozkoušu nebo sežeru (třeba sluchátka - ale ty jsem přeci pak zase vykakala).
Když mi bylo 7 měsíců začalo mi být v noci smutno a tak jsem zkoušela kvílet. Chvíli mě to bavilo. ONA část noci proležela na podlaze před kotcem, a když jsem ztichla, tak se nenápadně odsunovala na sedačku v obýváku. ON pár nocí „nedal“ a šel spát do auta. Nakonec jsem z toho byla i já dost unavená, tak jsem toho raději nechala.
Komentáře
Okomentovat